1. kapitola - 2. část

29. září 2013 v 16:12 | Ronny ツ
Když dojedla tyčinku, odklopila kryt mobilního telefonu
a v dostatečném předstihu si objednala hovězí s brokolicí.
Přidala do kroku a mechanicky zaznamenávala důvěrně
známé, ponuré orientační body. V tomhle úseku ulice sídlí
jen bary a noční podniky se striptýzem tu a tam prostřídané
tetovacím salonem. Stravovací zařízení reprezentuje čínské
bistro a mexické občerstvení. Ostatní budovy, které ve


dvacátých letech, kdy v centru panoval čilý ruch, obsadily
různé obchodní a reklamní firmy, jsou opuštěné. Beth zná
každou prasklinu v asfaltovém chodníku a střídání světel na
semaforech by odhadla i poslepu. Ani zvuky linoucí se z
pootvíraných dveří a oken nenabízejí žádné rozptýlení.
Z McGriderova baru vychází bluesová melodie; z
proskleného vstupu klubu Zero Sum burácí techno; u
Rubena jsou v pohotovosti automaty na karaoke. Skoro
všechny podniky mají poměrně slušnou pověst, nicméně
několika z nich se Beth ze zásady raději vyhýbá. Zejména
U Řvouna se scházejí strašidelní týpkové. Do dotyčného
nočního klubu by vstoupila snad jedině v doprovodu
policejní ochranky.
Jak odhadovala vzdálenost k čínskému bistru, znenadání
ji přemohla únava. Vzduch nasáklý vlhkostí byl tak těžký,
až měla dojem, jako by vdechovala vodu.
Přesto měla podezření, že za vyčerpání nenese vinu
jenom počasí. Je utahaná už týdny, ale zatím celkem
úspěšně odolává depresi. Její práce ustrnula na mrtvém
bodě. Bydlí v díře, ke které nemá žádný vztah. Má pár
kamarádů, ale nemá milence a v tomto směruje bez
vyhlídek. Nepochybovala o tom, že za deset let bude pořád
trčet v Caldwellu s Dickem a jeho drsnými hochy a všechno
zůstane při starém: ranní vstávání, odchod do práce, snaha
něco změnit, opakované neúspěchy a návraty do prázdného
bytu.
Možná si potřebuje na chvíli odpočinout. Od Caldwellu.
Od redakce Denního kurýra. I od elektronické čety tvořené
radiobudíkem, telefonem na pracovním stole a televizorem,
který jí ve spánku plaší zlé sny.
V tomhle městě tvrdne jen z pouhého zvyku. S žádným
ze svých pěstounů nepromluvila už několik let, a žádný ji
nepostrádá. A těch pár kamarádek, s nimiž se občas stýká,
má dost starostí se svou vlastní rodinou.
Když uslyšela za zády provokativní zahvízdání, otráveně
protočila panenky. Už dávno se smířila s tím, že cestou z
redakce míjí bary a noční kluby a že podobné projevy
zájmu patří ke zdejšímu koloritu. Ženská bez doprovodu je
snadný terč.
Krátce nato se ozvaly bujaré výkřiky. V příští chvíli
přeběhli ulici dva mladíci a vyrazili za ní. Rozhlédla se.
Noční podniky nechala za zády a od restaurací ji dělil ještě
poměrně dlouhý úsek opuštěných budov. Soumrak zhoustl
a potemněl. Chodník naštěstí ozařoval kalný svit pouličního
osvětlení a příležitostně i reflektory projíždějícího auta.
"Máš prima vlasy," prohodil vysoký maník, když
srovnal krok s jejím. "Můžu si na ně sáhnout?"
Beth věděla, že se nesmí zastavit. Ti čápkové vypadají
jako žáci nějaké průmyslovky na prázdninách, utržení z
řetězu. To znamená, že budou jen otravovat, ale stejně
nehodlá nic riskovat. A k čínskému bistru je to jen pět
bloků.
Sáhla do kabelky, aby si připravila pepřový sprej.
"Nechceš někam svézt?" zeptal se čahoun. "Parkuju
kousek odtud. Myslím to vážně. Nechceš jet s náma? Mohli
bysme se společně projet."
Zakřenil se a mrkl na svého kámoše, jako by mu ty kecy
garantovaly jedno číslo na zadním sedadle. Jeho kumpán se
uchechtl a obkroužil Beth. Přitom mu prořídlé světlé vlasy
poletovaly na všechny strany.
"Jasně. Projedeme se na ní!" zahulákal.
Sakra, kde je ten sprej?
Čahoun natáhl ruku a dotkl se jejích vlasů. Zpražila ho
tvrdým, odmítavým pohledem. Polokošile, khaki kraťasy,
samolibý výraz, tuctový pohledný obličej. Narcis s
vymakanými bicepsy. Typický americký výlupek.
Když na její pohled zareagoval úsměvem, přidala do
kroku a upřela oči na bledý neonový poutač nad čínským
bistrem. Modlila se, aby někoho potkali, ale vedro vyhnalo
chodce z ulic. Nikde ani živá duše.
"Prozradíš mi, jak se jmenuješ?" dotíral narcis.
Vtom si uvědomila, že pepřový sprej má v jiné kabelce.
Rozbušilo se jí srdce a polil ji studený pot.
Ještě čtyři bloky.
"Tak já ti nějaký jméno vyberu. Momentíček… Jak by
se ti líbila čičinka?"
Blonďák zahýkal smíchy.
Nasucho polkla a nahmatala mobil pro případ, že by
musela přivolat policii.
Jen klid. Hlavně nepanikař.
Představila si, jaké to bude, až vejde do bistra a do tváře
jí dýchne závan konejšivě chladivého vzduchu. Možná by
měla počkat uvnitř a objednat si taxík, aby ty dva setřásla a
nevlekli se za ní až domů.
"No tak," vrněl vazoun. "Vím, že se ti to se mnou bude
líbit."
Už jen tři bloky…
Když se chystala přejít Desátou ulici, popadl ji kolem
pasu. Zvedl ji do vzduchu, těžkou dlaní jí zakryl ústa a
vlekl ji zpátky na chodník. Bránila se jako šílená, kopala a
bila kolem sebe, a když zatápala rukou za hlavou a podařilo
se jí ho dloubnout prstem do oka, sevření polevilo. Po ulici
se prohnalo auto. Jakmile ji krátce oslepila světla
reflektorů, rozječela se z plných plic.
Ale to už ji zase pevně držel.
"Jen počkej. Budeš prosit, abych ti to udělal," sykl.
Sevřel jí hrdlo silným předloktím a zkroutil krk do strany
tak silně, až měla pocit, že jí každou chvíli praskne. Táhl ji
dál do stínů, pryč od hlavní ulice. Do chřípí jí vnikl pach
jeho potu smíšený s lacinou kolínskou; slyšela pronikavý
smích jeho patolízala.
Ocitli se v uličce… Odvádějí ji do postranní uličky…
Zvedl se jí žaludek; v krku ucítila žaludeční šťávy.
Zoufale sebou zazmítala ve snaze se osvobodit. Panika jí
dodala sílu. Ale on byl silnější.
Odvlekl ji za popelářský vůz a přitiskl se k ní. Vrazila
mu loket do žeber a snažila se ho kopnout.
"Do prdele! Podrž jí ruce!"
Než ji malý blonďák chytil za zápěstí a uvěznil jí paže
nad hlavou, uštědřila mu pár citelných kopanců do holeně.
"Uvidíš, že se ti to bude líbit, ty šlapko," chrčel čahoun a
snažil se jí vklínit koleno mezi nohy.
Srazil ji zády na cihlovou zeď a přitiskl jí předloktí na
hrdlo. K tomu, aby jí roztrhl košili, však potřeboval druhou
ruku, a jen co ji stáhl z úst, rozkřičela se. Nevybíravěji
udeřil přes ústa. Cítila, že jí rozrazil ret. Na jazyku okusila
železitou chuť vlastní krve; ochromila ji bolest.
"Jestli budeš řvát, vyříznu ti jazyk." Když jí čahoun
vykasal bílou krajkovou podprsenku a odhalil ňadra, svářila
se mu v očích nenávist s chtíčem. "Možná ti ho ufiknu tak
jako tak."
"Hele, máš je pravý?" zajímal se blonďák, jako by od ní
čekal odpověď.
Ten vyšší popadl mezi palec a ukazovák jednu její
bradavku a seštípl ji. Trhla sebou; oslepily ji slzy. Anebo jí
vypověděl službu zrak, protože má nebývale zjitřené
smysly vybuzené hysterií.
Mladík se zasmál. "Myslím, že jsou pravý. Až s ní budu
hotovej, můžeš se o tom přesvědčit sám."
Blonďákův řehot vyburcoval v jejím mozku jakési dosud
dřímající temné centrum, jež odmítalo dopustit, aby došlo k
nevyhnutelnému. Vzpomněla si na rady z kurzu
sebeobrany. Silou vůle se přiměla ke klidu a přestala se
bránit, znehybněla a jen ztěžka oddychovala. Jejímu trapiči
chvíli trvalo, než si toho všiml.
"Chceš to po dobrým?" ujišťoval se a podezřívavě si ji
měřil.
Pomalu přikývla.
"Tak jo." Když se k ní znovu přitiskl, ovanul ji jeho
dech. Do chřípí jí vnikl zatuchlý pach cigaret a piva.
Instinktivně se přikrčila. "Ale jestli začneš zase řvát, vrazím
do tebe kudlu. Je to jasný?"
Opět přikývla.
"Pusť ji."
Blonďák jí uvolnil zápěstí. S tlumeným pochechtáváním
je začal obcházet, jako by zkoušel, odkud bude mít na
nadcházející podívanou nejlepší výhled.
Vazoun jí hrubě hnětl prsa. Měla žaludek jako na vodě.
Usilovně se snažila nevyzvrátit napůl strávenou piškotovou
tyčinku, kterou vzala z Tonyho zásob. Přestože se jí z jeho
dotyků dělalo zle, s odporem mu nahmatala zip u kalhot.
Pořád jí tlačil předloktím na hrdlo a znemožňoval volně se
nadechnout, ale ve chvíli, kdy mu zavadila o genitálie,
zasténal a povolil stisk.
A právě na to čekala. Vpadla mu rukou do rozkroku,
chňapla po varlatech a vší silou jimi zakroutila. Jak se sunul
k zemi, vrazila mu koleno do nosu. Ucítila nával adrenalinu
a na zlomek vteřiny zalitovala, že po ní jeho parťák nevyjel
a místo toho na ni jen pitomě civí.
"Nasrat!" vřískla na oba a vystřelila z uličky.
Sprintovala směrem k bistru a při běhu si přidržovala
roztrženou košili. Zastavila se až přede dveřmi nájemního
domu, kde bydlela. Ruce se jí třásly tak silně, že se jí
dlouho nedařilo zasunout klíč do zámku. Teprve když stála
před zrcadlem v koupelně, si uvědomila, že jí po tvářích
stékají slzy.
V policejním rádiu instalovaném v přístrojové desce
neoznačeného hlídkového vozu ostře zapraskalo. Butch
O'Neal ostražitě vzhlédl. V nedaleké uličce našli nějakého
chlapa. Prý ještě dýchá.
Butch mrkl na hodinky. Je krátce po desáté, a to
znamená, že se zábava teprve rozjíždí. Páteční večer zkraje
července nevěstí nic dobrého. Absolventi středních škol a
průmyslovek jsou celí lační po účasti v městském přeboru
O největšího idiota. Odhadoval, že toho pošramoceného
mládence někdo přepadl anebo mu uštědřil lekci. Doufal, že
je to ta druhá možnost.
Nasadil si sluchátka s mikrofonem, potvrdil příjem a
oznámil dispečinku, že jede na místo - i když jsou jeho
specializací vraždy a ne pouliční rvačky. Momentálně
vyšetřuje dva případy: tělo neznámého v řece Hudson a
bouračku, při níž řidič smrtelně zranil chodce a z místa
nehody ujel. Ovšem na pořadu dne se vždycky objeví i pár
méně závažných trestných činů. Osobně je toho názoru, že
čím míň času stráví doma, tím líp. Špinavému nádobí ve
dřezu ani neustlané posteli rozhodně chybět nebude.
Zapnul sirénu, šlápl na plyn a s povzdechem si pomyslel:
Ať se mládí vydovádí…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kessi Kessi | Web | 29. října 2013 v 17:28 | Reagovat

Ahoj,nominovala jsem tě do takového 'tagu' :) http://kessiinin-denicek.blog.cz/1310/nominace
Tak snad se zúčastníš :)

2 Ronny ツ Ronny ツ | 31. října 2013 v 18:46 | Reagovat

[1]: jj zúčastním

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama